Vnitřní chaos a jeho logika

© Gussie Grace Wallem

 

Většina z nás bude pravděpodobně souhlasit, že komunikace a vyjadřování jsou nezbytnou součástí naslouchání, přemýšlení, vzájemného působení a emočního vnímání signálů.

V průběhu života neustále ovlivňujeme jeden druhého tím, jak jednáme a interagujeme. Vědomé i nevědomé energie, stavy a všechny možné informace se přenášejí z jednoho na druhého na všech úrovních – emocionální i buněčné.

Tělo obsahuje a žije „to, kým jsme“ a podle toho fungujeme a jednáme. Součinnost emočních, fyzických a duchovních složek vytváří systém sám o sobě, vlastní morfogenetickou strukturu.

Když jsme například psychicky pod tlakem nebo přetíženi, tělo nebo konkrétní orgán pracuje „přes čas“, zatímco jiný je zase víc pasivní. Tím si vyčerpáváme zdroje, které máme na jiné úkoly a můžeme si přivodit nemoci nebo psychosomatické symptomy. Člověk se tak stává slabší a ztrácí základní emocionální pohodu a soustředěnost.

Dnes víme, že buňky v našem těle mají paměť, fungují jako vysílače a pamatují si psychické obsahy. Buňky jsou také sociální, takže když mají společný úkol, navzájem „mluví a komunikují“ prostřednictvím chemických signálů. Tyto buněčné signály podporují naše primární impulsy a pokud nám není z nějakého důvodu umožněno využívat nebo projevovat tyto přirozené procesy (když etické hodnoty naší duše a genetická struktura nedostanou možnost jednat/ reagovat), automaticky dochází k hromadění různých chemických a psychických procesů.

Tato akumulace, stejně jako krystalizace v buňkách vytváří vnitřní chaos, kdy nevědomý imunitní systém a zadržované emoce nemohou komunikovat a svým přirozeným způsobem spolupracovat. Důvody mohou být dány vnějšími okolnostmi, rodinnými/osobními nebo jinými sociálními problémy.

Jednou z největších výzev, kterým dítě v průběhu vývoje čelí, je schopnost integrovat svoje já (self), aniž by podlehlo určitému dogmatu.

Předpokládejme, že všichni máme uvnitř cenné jádro, pravdu a dokonalost, jenž jsou důležitou součástí našeho stvoření a nesou kvality našeho původu. Je to téměř spirituální, primární archaický jev. Tyto kvality mohou působit podivně nebo provokativně (dokonce i mezi členy rodiny) a někdy svým projevem probouzí strach, protože máme od počátku evoluce instinktivní nutkání identifikovat vše, co k nám přichází. Jestliže je „strach“ tou převažující energií, která k dítěti přichází od rodičů a dalších blízkých osob, je to pravděpodobně jeden z důvodů nárůstu mnoha forem konfliktů mezi rodiči a dětmi. Tím je zamezen proud základní emocionální pohody a rozvoje.

V terapii se často projevuje potřeba prožívat a přirozeným způsobem integrovat vlastní hodnoty a kvality.

Všichni v sobě máme zázračné vnitřní dítě. Když se mu nedostává pozitivní podpory a je naplněné jen úzkostí a konflikty, cítí se být nuceno uzavřít dohodu se svým instinktem přežití. Ta má za cíl vytvořit takovou ochranu, aby se už neopakovaly stejné negativní/bolestivé zkušenosti.

Dohoda jako taková je většinou pozitivní – zajišťuje přežití těch nejslabších.

Pokud se člověk stane během svého vývoje obětí negativních vlivů, jako například přísného dogmatu, emočního přetížení, fyzických trestů, psychického zanedbávání a podobně, nastane fatální věc:

Dítě se zapouzdří s veškerou dostupnou výbavou – zděděnými geny, chemickými/hormonálními procesy, vlastní etikou duše a množstvím pocitů.

Tato výbava (výše uvedené vnitřní morfogenetické prvky) vytváří psychický organický kód, ke kterému má klíč pouze dítě. Kvality, které byly jeho přirozenou součástí, jsou teď zamčeny v „úkrytu“ – doslova ve své „cele“. Život běží dál, ale v úkrytu/cele se čas zastaví – krystalizuje – je to jako fixace času.

Je třeba zmínit, že od okamžiku, kdy člověk uzavře nutnou dohodu o přežití a používá některé primární síly, které obkličují/krystalizují jeho nejvnitřnější bytost, (aby se vyhnul dalším bolestivým zážitkům), vzniká instinktivně buněčná ochrana – jako štít, který chrání pocity a mysl.  Za tímto štítem je člověk izolovaný a komunikace mezi vnitřním a vnějším světem se zhoršuje.

 

Když dítě zažije, že jeho primární impulsy jsou odmítnuty a že vedou k trestu, jeho podvědomí vytvoří dohodu o přežití.  Když se vyvíjí jeho struktura myšlení, tato dohoda má vliv na vytvoření určitého systému přesvědčení. Čím větší je úzkost dítěte, jako by část jeho psychiky musela zemřít, tím víc převládá dohoda, aby zajistila přežití.

Většina z nás nosí masku tvarovanou naší dohodou. Lze ji vyčíst z tváře a na našich tělech, z tónu hlasu, ze stylu naší komunikace, z našich pohybů a ve způsobu, jak vlastně stavíme naše životy.

Sigmund Freud předpokládal, že mentální poruchy nebo neurózy byly důsledkem nedostatečné nebo potlačené erotické touhy/libida v psychosexuálních fázích. Tvrdil, že erotické pouto dítěte a z něho vyplývající konflikty tvarují naši osobnost.

Například pocit hlubokého studu se může vyjadřovat plachostí, skromností, sebedestrukcí atp. a můžeme mít dojem, že osoba potlačuje svou erotickou energii. Tento pohled nelze úplně popřít, ale stud, neuróza, mentální, emocionální stres/konflikt nepochází pouze z erotické represe. Stud může být následkem mnoha faktorů, například známe stud z ponížení nebo z toho, že nejsme milováni, že naše pravda/autenticita není přijímána, že jsme ignorováni, trestáni nebo se stydíme za někoho jiného.

Freud nám ve svých teoriích napověděl o enormních a fascinujících biologicko-mentálních procesech a naznačil, že mentální stres lze uvolnit biologickou cestou.

Později na Freudovy teorie navázal Wilhelm Reich (včetně studií o rozmanitosti orgasmu) a svým způsobem je inovoval. Analyzoval a popsal charakterové struktury člověka a v souladu s nimi rozšířil způsoby uvolňování mentálního stresu.

Je velmi zajímavé, že charakterové struktury, jak je analyzoval Reich, vedou ve své podstatě zpět k Freudovým psychosexuálním fázím.

Když se zaměříme na vnitřní chaos a jeho logiku, můžeme vyrozumět, že se Freudovy i Reichovy teorie ve své trvalé perspektivě a analýze sjednocují.

Když se dostaneme do situace, která může závažně ovlivnit podstatu naší bytosti, stejně tak když psychické a organické procesy nemají možnost vzájemného působení, pak automaticky využijeme možností, které nám nabízí náš vnitřní chaos a související logika.

Lze tedy říct, že se geny se svou substancí nabízejí a že duše za těchto okolností a možností dělá „rozhodnutí“ na buněčné úrovni. V případě, že jsme nuceni udělat kompromis – dohodu, nevyhnutelně ovlivníme vývoj naší osobnosti. Dohoda je pak například o tom, že se staneme obětí, onemocníme, budeme agresivní, vychytralí, depresivní, egoističtí, úzkostní, vzdáme se sami sebe, budeme používat sex jako únikový ventil atp. Tímto si také vytváříme základ pro pozdější charakterovou strukturu. Všechny tyto úvahy se odehrávají na nevědomé úrovni, ale se zjevným záměrem přežít.

Takto se dítě zapouzdří a aby přežilo, využívá své dostupné prostředky. Z psychologického hlediska přistoupí na kompromis (smlouvu), ve které si zformuje svou sekundární osobnost nebo charakterovou strukturu, se kterou jde pak do světa. Když tento instinkt přežití získá na síle, jsou některé vlastnosti nuceny aktivovat se do extrému, zatímco jiné se stanou latentními, vyřazenými z provozu – jsou chyceny ve světě fantazie a snů.

Proběhlo odstřižení se od vlastní osobnosti.

Tím pádem riskujeme, že využijeme příliš mnoho energie, abychom žili dle přesvědčení určeného dohodou, které je nyní podstatnou součástí naší reality.

Takto zůstává zázračné dítě nenaplněné a neuspokojené, nevyživené a nerozvíjí svou podstatu.

Uvnitř nás, v našem vnitřním jádru, obklopeném ochranou a strachem, žije zázračné dítě, usilující o právo žít, zatímco ve své vlastní realitě je toto dítě nedoceněné a zapomenuté.

Toto volání po „právu žít“ je zoufalým poselstvím, které se někdy projevuje v extrémní míře mentálně, fyzicky, emocionálně i duchovně.

Tato menší nebo větší nerovnováha v našem systému je považována za něco negativního. Nesmíme ale zapomínat, že ve skutečnosti skrytě zoufale doufáme a toužíme znovu získat lásku, péči, sebeúctu …a ano odezvu… REZONANCI!

Naštěstí máme nepoškozené, perfektní jádro, které mentálně, emocionálně a duchovně signalizuje: „Chci žít!“

 

Emocionální orgány

Psychické tělo ochraňuje naši podstatu (primární osobnost) a vynáší ji v nás do popředí.

Každá myšlenka, pocit a spiritualita má vazbu na specifický orgán a fyzickou část našeho těla. Stejně tak různá stadia vývoje dítěte mají víc intenzivní vztah k oběhu (aktivitě) konkrétního „emočního orgánu“.

V tělesně – psychickém oběhu odkrýváme něco, co téměř připomíná podvědomý genetický materiál z prehistorických dob, vyrytý v živoucím systému. Zjevuje se v archetypech.

Takto vzrostla fascinace teoriemi Carla Gustava Junga o snech a symbolice. Ve fázích psychosexuálního vývoje se někdy objevuje mytologie / archetypy, které jsou k dispozici ve chvílích, kdy podvědomí potřebuje udělat rozhodnutí. Díky nim jsme si vědomi latentních sil a bojů, se kterými se člověk v mladém věku musí vypořádat na cestě k dospělosti. Tento pohled může být velmi užitečný, když čteme tělesné symptomy, charakterovou strukturu nebo další znaky. Nezávisle na věku tak získáváme možnost mít dobrý přehled o psychických dynamických procesech, které se objevují teď nebo jsou zakořeněny v minulosti.

Filozofie Rudolfa Steinera trvala na tom, že vnitřní bytost člověka je spirituální bytost a že my jako celek se sestáváme z těla, duše a spirituality. Dále reinkarnaci a karmu považoval za klíčové zákonitosti lidského vývoje.

Teorie C. G. Junga a R. Steinera se sjednocují a vybízejí k prozkoumávání duchovna / duše a jejích projevů. A především se ptají, jakým výzvám a zádrhelům dítě čelí v jednotlivých obdobích psychosexuálního vývoje.

Ronald Laing věnoval velkou pozornost rodinným strukturám a kladl otázky typu: Je člověk „produktem“ vlastní rodiny? Co je normální: pacient nebo rodina?

Uvědomil si, že ve většině rodin existuje trvalá dynamika buď viditelná nebo velmi jemně načrtnutá. Začal se zajímat o to, nakolik psychologické prostředí ovlivňuje nebo přispívá k mentální nestabilitě a jak se samotná domácí atmosféra projevuje mezi členy rodiny.

Lainga zaráželo, jak často se lže a předstírá v zájmu rodinné „politiky“. A že se tyto lži někdy tak silně udržují, že je nemožné pro normální citlivé dítě zjistit pravdu. Místo toho se musí adaptovat na rodinný systém, aby bylo přijato.

Sigmund Freud byl zakladatelem a tvůrcem psychoanalýzy a mimo jiné rozdělil a popsal vědomou a nevědomou část psychiky člověka. Zpochybnil také představu, že vědomí má monopol na kontrolu chování.

Wilhelm Reich postuloval svou teorii tělesného pancíře, tj. držení těla a svalový tonus, které odrážejí pacientovy konflikty a obranné mechanismy. Jak S. Freud, tak W. Reich měli jasnou představu o tom, že mysl a tělo jsou neoddělitelné a že tělo může jasně poukázat na mentální nerovnováhu a naopak. Erogenetic podporuje jejich tvrzení svým inovativních způsobem a bere nás na cestu k hlubokému porozumění jejich práci.

Také je třeba zmínit, že v padesátých letech minulého století učinila Gerda Boyesen revoluční objev, týkající se hluboké propojenosti vegetativního systému (svalů, orgánů a jejich nevědomých obsahů) a našich psychologických procesů.

Gerda Boyesen pracovala s klienty tak, že jim na břicho přiložila stetoskop a poslouchala zvuky ve střevech/peristaltiku, kterou nazvala „psychoperistaltikou“.

Bylo pozoruhodné, jak tyto zvuky okamžitě odpovídaly na různé doteky / masáž těla a G. Boyesen masírovala tak, že tyto zvuky následovala. Díky tomu klient mohl cítit, že se v něm něco „otevírá“ a přichází proces, ve kterém si prožívá konflikty a potlačené emoce z nevědomí.

Mentální-dynamické procesy se aktivovaly a odstranily stres, přičemž se otevřel prostor pro primární impulsy. Z toho je zřejmé, že tělo musí mít buněčnou paměť.  Nemá pouze organickou část, ale funguje také jako psychický sklad.

Velká šíře našeho emocionálního života potřebuje tělo a orgány, aby sdělovaly pocity a aby se přizpůsobovaly proměnlivosti naší duše.

Erogenetic je od 80. let minulého století se svou inovativní výzkumnou a terapeutickou prací s dospělými (individuální i skupinová terapie) schopen objasnit diagnózu. A poukazuje na mentální procesy, které souvisejí s určitými tělesnými funkcemi. Erogenetic přišel rovněž s objevem, že určité orgány a vývojová stadia dítěte mají specifický vzájemný vztah a tato pozorování byla okamžitě a s pozitivními výsledky využita v praxi.  Je to jedním ze základních poznatků Erogenetic a umožňuje pochopení psychosexuálního vývoje a jemu odpovídajícího individuálního vývoje osobnosti dítěte. Díky těmto vazbám mezi psychikou, orgány a různými vývojovými fázemi dítěte dosáhl Erogenetic se svou třídimenzionální analýzou efektivní metody, jak se dostat přímo ke zdroji klientova problému (aktuálnímu a jeho příčině) a / nebo ve kterém stadiu vývoje mohl tento problém vzniknout. Tento pohled a teorie byly vytvořeny na základě znamení.

 

Zde je několik doporučených knih:

Gerda Boyesen – Über den Körper die Seele heilen

neurobiolog Michael Gershon – The second brain

Bruce H. Lipton – Biologie víry

 

Vnitřní chaos a jeho logika je s veškerou úctou adresovaný průkopníkům (pěti gentlemanům a jedné dámě). Každému z nich se podařilo vyvinout analytické teorie a metody, jenž stále více získávají na platnosti. Psycho-neuro-imunologický výzkum nachází mimo jiné důkazy o tom, že mentální stres má zásadní organický vliv. Dokazuje to, že přítomnost strukturálního, hormonálního a funkčního vztahu mezi nervovým systémem, orgány tvořícími endokrinní systém a imunitním systémem hraje zásadní roli ve vztahu k faktorům mentálního stresu. Speciálně hormonální systém je citlivý na mentální stres. Zejména výzkum v oblasti epigenetiky učinil průlomové objevy. Probíhá stále mnoho výzkumů a zítra budeme pravděpodobně vědět víc než dnes.  🙂 🙂 🙂

 

FENOMÉN – (Pheini, řecky, znamená “zářit”). Něco, co nedokáže člověk popsat, ačkoli se to zjevuje. Zázrak, původně vztažený k chaosu, životu, ztělesnění, Duchu svatém a k lidskému dítěti.

Jsem poklad – Ano jsem – Jsem fenomén – Jsem zázrak

Sedím tady – přímo uprostřed mě samého

Co jsem? Co můžu dělat? Co chci?

Je to tajemství, dokud se to neobjeví.

Psychický život člověka lze přirovnat k pohádce, avšak se silnými paralelami k aktuální životní situaci/pocitu.

Každý má příležitost pohybovat se “tam” nebo “jít zpět”, ať už je to současná nebo minulá zkušenost a obnovit narušenou rovnováhu, může tak prospět svému životu dnes I v budoucnosti.     🙂  Zpátky do budoucnosti.